Epizoda X: Bitva o prchající slepice

Žít v nejlepší době lidstva není žádný med. Netrápí nás morové rány, války, hladomory ani bílí chodci za Zdí, ale stejně jsme neustále smutní jako oslík Ijáček po dokoukání Requiemu za sen. Zíráme do našich karamelových latté, nakládaných kimchi a snažíme se spasit tím, že si po vzoru Marie Kondo přemisťujeme ručníky z jedné poličky do druhé. K ničemu to ale není – ta ukrutná prázdnota je v nás pořád a samovolně se množí stejně jako pořady Jaromíra Soukupa. Rádi vzpomínáme na bezstarostné mládí a sdílíme špatné memy o tom, jak jsme šťastní, že jsme vyrůstali v době, kdy jsme si jako děti hráli venku a nezírali do tabletů, počítačů a jiných zařízení, na kterých se kromě vyhledávání roztomilých gifů s mývaly a čtení blogu Žabomyší války nedá nic smysluplného dělat.

Pokud také litujete dnešních dětí, které hrají složité logické videohry místo toho, aby kouřily za garážemi a házely kameny do sousedčina okna, mám pro vás prosté řešení! Naučte je tyto 3 jednoduché venkovní aktivity z doby, kdy žádná zábavní elektronika nebyla, a uvidíte, že z nich vyrostou noví Elonové Muskové, Stevové Jobsové a Jiří Ovčáčkové:

Tento nešťastný mladík nikdy nepozná zábavné dětské aktivity, jako je střílení ze vzduchovky do plechovek od piva.

1. Lezení na stromy: Jen si vzpomeňte na ty úžasně idylické vzpomínky na lezení po kmenech stromů, houpání se na větvích a hádzaní čerešení Haně Hegerové za blúzku. No schválně, kdo z vás nikdy neseděl obkročmo na větvi, nestřílel z praku po veverkách, nesbíral je ze země, nepáral jejich kožichy a neušíval si z nich tlustou kožešinu nezbytnou k přečkání zimy? Kdo to nezažil, neměl opravdové dětství.

2. Jízda na kole nebo bruslích z prudkého kopce: Jak říkají naše babičky: „Když šuhaj nechodí dom s odřenéma kolenama, modřinama na loktách a blatem ve všech tělnéch otvorech, vyroste z něho leda tak homosexuál, liberál nebo černoch.” Dítě si na kole užije spoustu legrácek, které v Minecraftu nezažije ani po třístém updatu – například otevřenou zlomeninu, frakturu lebky nebo smrt a následný posmrtný život ve společnosti andílků, obláčků, Václava Havla a dalších milých věcí.

3. Honění slepic na dvorku: Máte doma hyperaktivního ďábla nebo znuděného fracka? Vyžeňte ho na dvorek! Nic mu neprovětrá mozek tak, jako šestihodinové běhání v kolečku se sisyfovským cílem chytit zběsile prchající slépky. Opravdu – mnoho dospělých by se tím mohlo inspirovat. Jste account manager v korporátu a stresujete se dennodenně kvůli důležitým meetingům, plnému kalendáři a nesplnitelným kvartálním číslům? Prostě po práci hoďte kravatu do kouta a prožeňte ty opeřence, až z nich bude kloaka létat. Tuto techniku doporučuje 8 z 10 úspěšných manažerů (ti zbylí dva dávají přednost strkání si šroubováku do ucha).

Epizoda IX: Bitva o pizzu z reálného světa

A nejhorší ze všeho jsou roboti. Ty potvory vám vlezou všude. No schválně, kolik z vás má doma víc jak pět robotů? A nejenže se nasáčkovali do našich světnic, ale navíc si dovolují ohřívat naše jídla svými paprsky zla, máchat naše prádlo ve vodě a následně nám přemisťovat liché ponožky do alternativních vesmírů nebo promítat do našich očí každý večer Prostřeno a jiné audiovizuální formy lobotomie. Jestli to tak půjde dál, tak nám brzy vezmou naše ženy, koně a sýpky. I když… spoustu našich žen už nám sebrali.

Jak s roboty bojovat? Jednoduše, inspirujte se Willem Smithem ve filmu Já, robot, Raymanem ve videohře Rayman 2 nebo libovolným seberozvojvým čarodějem podporujícím digitální detoxikaci – jedním ze způsobů jak zabránit digitálním technologiím v ovládání našich životů je totiž údajně jejich ignorování a pohybování se v bájném „reálném světě”. To je nějaké magické místo, které se vyznačuje tím, že si tamní lidé neobjednávají pizzu přes Dáme jídlo, ale raději ji jdou sníst do restaurace spolu s dalšími lidmi (!!!).

A protože i já jdu s dobou, rozhodl jsem se vymyslet vlastní kurz digitální detoxikace. Absolvovat ho můžete tak, že mě pozvete na cca 6 piv do libovolné hospody a dešifrujete má následná moudra. A abyste věděli, že nekupujete zajíce v pytli (toho ve většině hospod pravděpodobně stejně v menu nemají), mám tu pro vás úvodní lekci zdarma:

Na této šokující fotografii můžete vidět robota, který právě krade mozkové buňky, důstojnost, duši a možná i děti a křečky nic netušící ženě.

1. Spousta lidí má dnes nemilý zvyk ve společnosti neustále vytahovat z kapsy svého robota (čti mobil), zírat do něj nebo ho mít alespoň položený na stole. Pokud jste jedním z těchto nešťastníků, mám pro vás jednoduché řešení. Celý tento zlozvyk spočívá v reflexu vytahování něčeho z kapsy. Proto když jdete s kamarádkou na Aperol Spritz, strčte si do kapsy kromě smartphonu také něco jiného, třeba hryzce vodního. Jakmile reflex přijde, vytáhnete na stůl místo smartphonu hryzce. Přírodovědci tvrdí, že na hryzce vodního nejde nainstalovat Messenger, Tinder, Twitter ani Peggle Blast, takže jste v cajku.

2. Pokud máte při práci neustálou touhu kontrolovat Facebook, zda náhodou někdo z vašich přátel neolajkoval vaši fotku z pole dance, vaši fotku z krocení tygrů nebo vaši fotku z krocení tygrů během pole dance, řešení je opět prosté. Začněte místo pole dance a krocení tygrů pěstovat petržel. Pěstování petržele je totiž tak nezajímavý koníček, že vám fotky nikdo lajkovat nebude, a tím pádem vás brzy pravidelná kontrola Facebooku omrzí.

3. Digitální detox funguje podobně jako detoxikace organismu, a proto při něm můžete využít podobné techniky. Do litru vody přimíchejte lžičku soli, naplňte irigátor a zaveďte irigační hadici do libovolného portu v notebooku nebo smartphonu. Pokud se vám následně podaří spustit operační systém, proveďte klystýr znovu.

Epizoda VIII: Bitva o špatné nakreslené kočky

Žijeme v době plné konfliktů. Aktuálně třeba zuří kyberválka o to, aby si mohli psi i poslední den v roce apaticky olizovat genitálie bez zbytečného stresu způsobeného hlasitými explozemi. Na straně jedné jsou sentimentální milovníci zvířat vyzbrojení hashtagy ostrými jako břitva a na straně druhé jsou nihilisté, kterým je vše jedno, vyzbrojení petardami z Lidlu. Ať už stojíte na kterékoliv straně konfliktu nebo se raději zabýváte důležitějšími věcmi, jako zda na chlebíčky dát, či nedát červenou papriku, máte před sebou další velké téma, které budete jakožto obyvatelé zemí prvního světa nevyhnutelně muset řešit. Novoroční předsevzetí.

Pokud si také myslíte, že čtení 50 knížek nebo uběhnutí 1 000 km je jen něco, co vás zbytečně okrádá o čas, který jinak můžete věnovat důležitějším věcem, jako je těžba diamantů v Minceraftu, těžba uhlí na Ostravsku nebo těžba bitcoinů v nějakém paralelním světě, kde je to dobrý nápad, mám pro vás 3 jedinečné tipy na novoroční předsevzetí, které ocení všichni lidé postižení justiniánským morem dnešní doby – nedostatkem času:

1. Všichni lidé, kterým záleží na osudu naší mrzké planety, dobře ví, že citronové oplatky jsou něčím, co by v civilizovaném světě 21. století nemělo existovat. Zkuste proto v příštím roce udělat něco pro jejich definitivní odstranění. Například napište různým extremistickým a populistickým politickým stranám, aby tuto hrozbu definitivně vyhladily. Třeba tak konečně budou mít nějaký důstojný program. Raději ale nepište Tomiu Okamurovi. Jeho strana totiž dlouhodobě potlačuje výhradně neexistující problémy.

Černá vize budoucnosti

2. Jste-li altruisté a rádi zlepšujete druhým život také jinak než tím, že jim jednou za rok napíšete na zeď Facebooku „vše nej", můžete v příštím roce zkusit projekt Kočka denně. Nakreslete každý den jeden obrázek kočky a někomu ho ukažte. Pokud totiž mají lidé něco rádi stejně jako pivo, chlebíčky a Hru o trůny, jsou to kočky! Pokud patříte mezi šťastlivce, kteří mají kočku doma, vykašlete se na kreslení a prostě tu kočku každý den vyfoťte a pochlubte se jí svým kamarádům. Jak kdysi řekl Tomáš Gándhí Havelryk: „Ukaž druhému svou číču a celý svět ti bude ležet u nohou.”

3. Takříkajíc se vyserte na oplatky i kočky a prostě buďte příští rok na druhé hodní. I když to tak občas nevypadá, všichni okolo vás jsou lidé a lidé jsou z nějakého důvodu citlivé bytosti, ať už to dávají, nebo nedávají znát. Proto se k sobě chovejte hezky, a než něco škaredého řeknete, zamyslete se, zda to za to stojí a zda by to někomu nemohlo ublížit.

Ať už si vyberete jakékoliv předsevzetí, připíjím vám přelouhovaným čajem s kousky vodního kamene z rychlovarné konvice na fajn rok 2019.

Epizoda VII: Bitva o obtěžované ovce

Říkejme tomu třeba kouzlo Vánoc. Po dlouhých letech jsem se probudil z hibernace podobně jako Rita v úvodní znělce Strážců vesmíru. Rád bych tuto příležitost využil k tomu, abych se s vámi zamyslel nad umísťováním krabic pod dřeviny omotané třpytivými řetězy víc než skalní fanynky Padesáti odstínů šedi. Ano, připravte si včelí pracky a medvědí úly, děti, budeme rapovat o Štědrém dnu. 

Letos o Vánocích jsem se na sociálních sítích setkal s lidmi, kteří si dle vlastních slov nemohli Štědrý den dostatečně užít, protože neměli „vánoční náladu”. S tím se naprosto ztotožňuji. Já si například nedokážu vůbec užít písničky kapely Chinaski, pokud zrovna nemám sebedestruktivní masochistickou náladu a chuť vrazit si do uší příklepovou vrtačku. Dnes ráno jsem se tedy při mazání vánočky marmeládou rozhodl, že roztočím své mozkové závity. Došel jsem k závěru, že za nesnázemi s absencí vánoční nálady stojí nudné české vánoční zvyky. 

Krájení jablka? Pff, to dělám i přes rok, když mi ve spíži dojdou cibulové chipsy. Lití olova? Zííív, to bych radši sledoval celodenní sestřih reklam na jogurty (těch, ve kterých nejsou sympatické ženy, ale jen animace padajících jahod a broskví, takže u nich nemůžete ani masturbovat). Pouštění lodiček? More like pouštění nudiček. 

Nuda až na půdu

Řešení této šlamastiky je jednoznačné: potřebujeme akčnější a záživnější vánoční zvyky. A pro inspiraci nemusíme chodit daleko. Stačí zajít na Letiště Václava Havla a pak letět 3 400 km do Reykjavíku. Na Islandu totiž nemají Santu, Ježíška ani žádné podobné nudaře, ale 13 trpaslíků jménem Yule Lads, kteří dorazí 13 dní před Vánoci do vašeho města a dělají zhruba to samé, co studentky filosofické fakulty po dvou a půl skleničkách ryzlinku. Jeden leze v noci do domů a mlátí tam dveřmi, druhý krade cizím lidem klobásy, třetí vylizuje hrnce a další zase obtěžuje ovce (ano, pouze ovce). 

Proto navrhuji příští Vánoce uspořádat výměnný pobyt. Pošleme na Island Ježíška, který bude tamním nihilistům s rampouchy v podpaží rozdávat šperky z Pandory, smartphony, snubní prsteny a další hlouposti, které rozdává u nás, a k nám se vydá všech třináct vánočních skřetů. Pevně věřím, že nic v Češích nevyvolá vánoční náladu lépe než bouchání dveřmi, krádeže uzenin nebo vylizování hrnců.

Epizoda VI: Bitva o kořeněné bramboráky

Žít v zemích prvního světa není vskutku žádný med (či sirup z agáve, chcete-li). Člověk je dennodenně vystavován znepokojivým informacím o tom, kterak jsou lidé různě po světě smutní, protože z různých nehezkých důvodů umírají a občas dokonce i se svými křečky, pejsky, dětmi a podobnými roztomilými věcmi. Moc dobře víme, že s tímto vědomím si ani člověk nemůže plně vychutnat své nízkokalorické smoothie z kapusty a banánu. Naštěstí však žijeme v době, kdy zdravotnictví dosahuje vrcholu a všechny nás kropí svými next gen vychytávkami. Tím nejpevněji vztyčeným prostředníčkem do tváře smrti jsou pochopitelně antistresové omalovánky.

Všichni jsme slyšeli ty příběhy. Muž, kterého vyhodili z práce, žena od něj odešla s dětmi pod paží, jeho účet v Hearthstone byl zabanován… Seděl ve svém prázdném bytě bez oken a dveří, majonéza mu odkapávala z vousatých úst a nad jeho hlavou se houpala oprátka. Naštěstí měl po ruce antistresové omalovánky a nyní je z něj úspěšný výrobce nealkoholického vína pro kočky. Neopomenutelnou výhodou antistresových omalovánek je, že je můžete využít jako dárek k narozeninám pro své blízké, o kterých z časové vytíženosti vůbec nic nevíte, neboť ve stresu jsou vlastně úplně všichni. Takže si nejen splníte jakousi sociální povinnost, ale zároveň danou osobu zachráníte před pravděpodobně velmi bolestivým skonem a vaše zásoba karmy bude přetékat víc než hladina moře ve východní Asii.

A já se ptám, proč zůstat u antistresových omalovánek? Proč nevytvořit omalovánky proti rýmě, omalovánky proti impotenci či omalovánky proti rakovině? Pojďme všichni vybarvovat abstraktní papoušky a žít věčně! Snědli jste včera příliš mnoho kořeněných bramboráků a průjem vám chce zkazit důležitou firemní poradu? Nope! Popadněte pastelky, antiprůjmové omalovánky a udržte ty zlobivce v tračníku! Spořádali jste omylem plný koš jedovatých hub? Pošlete dopis svému hrobníkovi, ať si najde novou práci, protože vaše omalovánky proti otravě houbami už se na vás těší! Nikdy nebyla vhodnější doba pro to, abychom se společně vysmáli do tváří všech alchymistů a trenérů power jógy hledajících lektvar věčného mladí! Ořežte si pastelky, panstvo, ať si můžeme všichni společně užít onen vysněný den, kdy bude na Jupiteru postaven první fast food s bezlepkovými bagetami!

Epizoda V: Bitva o roztočené podtácky

Před nedávnem jsem narazil na tento velmi inspirativní článek o rebelské ovci, která se šest let vyhýbala stříhání své vlny tím, že se ukrývala v jeskyni. Hned jsem si samozřejmě pomyslel, jak je ta ovce úžasná a skvělá a jak bych se s ní strašně rád setkal a popovídal si, protože i já sám nesmírně rád ve volném čase bojuji proti systému - zejména tím, že oplatky „BeBe Dobré ráno“ jím večer. Pak jsem si ale uvědomil, že je to dosti nereálné, protože bychom si spolu asi moc nerozuměli. Přeci jen krom revolucionářského ducha nejspíš nic společného nemáme, neboť nevím v podstatě téměř nic o jedení trávy (jelikož nejsem vegan), bečení a postávání uprostřed zelené pláně.

Sociální interakce může být v podobných situacích vcelku problematická. Nabízí se otázka, proč vlastně ufologové tolik touží po příletu mimozemšťanů a kultisté po reinkarnaci démonů z nejnižších sfér na tento svět? Celá situace by kvůli absenci společných zájmů v obou případech dopadla tak, že by při snaze o vzájemnou komunikaci zástupci obou stran jen pokukovali po hodinkách, točili s podtácky na stole a vymýšleli si, že už musí jít, protože jim za chvíli začíná pilates nebo hot yoga. Když pak mimozemšťané odletí zpátky na domovskou planetu a démoni zpátky do temných hlubin, budou si s lidmi jen vzájemně na Facebooku lajkovat fotky z dovolených a o narozeninách psát na zdi „Vše nej“. Odlišné by to mohlo být pouze v případě, že by ti mimozemšťané měli podobu obřích lidožravých brouků, kteří by lidstvo rozkousali a spálili kyselinou, což by alespoň mělo nějakou důstojnou tečku.

Může se tedy zdát, že některé bariéry v sociální interakci se přeskakují obdobně náročně jako překážky na dostizích pro obézní koně, ale není to bez možnosti řešení. Východiskem je nalézt nějakou aktivitu, kterou spolu dvě bytosti mohou vykonávat, i pokud mnoho společného nemají. Ufologové mohou s mimozemšťany jít do Ikey ohmatávat skříně a obdivně u toho pokyvovat hlavou, kultisté si mohou s démony pouštět na YouTube rozkošná videa pand na skluzavkách a já si mohu s anarchistickou ovcí kupříkladu zahrát Osadníky z Katanu. Celé by to pravděpodobně skončilo tím, že by skopla stůl a rozžvýkala všechny akční karty, nicméně to ještě nemusí znamenat, že by to byl špatně strávený večer (špatně strávené by byly pouze ty akční karty). Tak se mějte rádi a lámejte bariéry stejně tak, jako lámete oplatky ke kávičce.

Epizoda IV: Bitva o broskve

Když jsem si v dnešním horkém dni šel do nedalekého Tesca koupit cider a sojový suk, uviděl jsem na ulici malého psa, který se samovznítil. Připomnělo mi to zábavný příběh o tibetském mnichu, který mi během mého putování do Betléma pověděl v Moldavsku slepý arménský stařec s vousem ve tvaru lopaty na cement zlomené během proletářské revoluce.

Tento mnich vyrůstal ve velmi chudé rodině, která se dennodenně potýkala s hladem, dobovými nemocemi a všeobecným strádáním. Nedaleko od nich bydlel bohatý farmář, kterému na zahradě rostla broskvoň, jež produkovala ty nejnádhernější plody v celém širém kraji – tak nádherné, že staré dámy v Lidlu by se o ně pobodaly svými ostrými lokty. Jakožto malý chlapec stával mnich celé dny za plotem farmy a pozoroval ty obrovské, šťavnaté a sytě barevné koule, kterými byla koruna stromu ze všech stran hustě obklíčena. Když však jednoho rána chlapec opět k plotu přišel, spatřil farmáře, kterak má v ruce louč a onu nádhernou broskvoň bez milosti podpaluje a nechává shořet, stejně jako text písně Peacock od Katy Perry nechává shořet vaši chuť do života. Chlapci v tu ránu tekly slzy z očí a volal na farmáře, proč tento hrůzný čin udělal. Kupodivu to nebylo proto, že by farmář chtěl udělat broskvovou pálenku, ani protože by byl předkem Kurta Cobaina a řídil se heslem „lepší rychle shořet než pomalu vyhasnout“. Farmář se s bolestí ve vrásčité tváři zahleděl chlapci do slzavých očí a pravil: „Některé věci jsou pro tento svět příliš krásné.“

Jde nepochybně o velmi inspirativní historku, neboť nám zcela jasně sděluje, že lidé dělají kraviny nejen v reálu, ale také ve fiktivních světech zenových příběhů. Pokud ale někdy náhodou uvidíte někoho, kdo pálí broskvoně, rychle si vezměte ručník, namočte ho do nejbližší studny či skulptury s vodními prvky, přispěchejte k místu požáru a pleskněte tímto mokrým ručníkem daného žháře přes hýždě. Bolí to jak čert.